NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na posledních dvou CD Fleshless začali ujíždět do slepé uličky, z níž se více či méně vymotali až tímhle albem. To by snad stačilo... Aha, nestačilo. Takže: Veselá titulní slovní hříčka s veselým (a už trochu trapným) obrázkem od Mr. Lhoty vás uvede do tématu a nabídne vám deset receptů, na které třeba chodit výhradně do hospy, kde vaří Vláďa a „jeho chlapci“. Fleshless se rozhodně nevzdali svých klasických kytarových postupů. Jen je mírně okořenili zahraničními výletními zkušenostmi zejména americké provenience, přidali k tomu ucházející zvuk z Hostíku (mívali však lepší) a s milým úsměvem servírují. Jó, jasně, já vím – je třeba pochopitelně zmínit, že po dvou automatových placičkách mají Prokošovci živý automat v podobě šikovného a rychlého bubeníka Vityse, který se bohužel u Fleshless nevyblbne s všemožnými technickými finesami, ale zato si značně posílí činnost srdečního svalu, neboť zahrát takové sypačky vyžaduje skutečně notnou dávku energie. A protože je Vitys přesný, srdeční arytmie mu /doufejme/ nehrozí. V mých očích Vitys Fleshlessáky skutečně zachránil, protože jejich předešlá „automatická“ tvorba mě nijak zvlášť nebavila a vzpomínal jsem na Grinding. Nyní znějí Fleshless znovu „lidsky“, což je fajn. A ačkoli Nice To Eat You s ničím novým nepřichází, je to opět muzika, jež má výraznější momenty a čitelné pamatovatelné pasáže, které vás na koncertě rozhýbou. Nejedná se ovšem o žádné technické onanie, o tom Fleshless koneckonců nikdy nebyli a nejspíš ani nebudou. Ale není to naštěstí už ani tříriffová „raz a dva a tři – otočit“ taneční hloupost typu Piece Of Flesh... Fleshless vás prostě nijak extra nepřekvapí, ale neměli by vás ani urazit (tedy pokud náhodou nejste Abro...). Konkrétní oblíbený song si s trochou snahy vyberete sami, je už jen na vás, jestli se vám třeba tématicky líbí víc Chymusovy ujeťárny (Body Bag Blues hehe...), nebo Vláďovy gore pitominky. Výraznější tématický odklon od „tradice“ zaznamenáte snad jen v Red Stars Hypocrisy, kde Vláďa účtuje s komanči. Já tomu songu interně říkám „Prokošův dekret“. Mně osobně se z téhle desky asi nejvíc líbí Headscratcher. A to je moc fajn, protože se vybírám, což se mi u minulých alb nedělo - tam mi vše splývalo v šeď... Což vlastně znamená, že Fleshless tentokrát nahráli víc, než jen „další“ album. Jsou zpět a zřejmě zatím v nejlepší formě, ačkoli se nevyvíjejí v nic převratného a dělají vlastně pořád to samé – jen rychleji a hlouběji. (Jo – a zavírá to zbytečný cover Hřbitov, aneb „ten náš blekmetál“. To aby mi to někdo z Brna nevytknul, že jsem na to zapomněl...)
7,5 / 10
Dethroned In Shadows (EP) (2017)
Devoured Beyond Recognition (2015)
Slaves Of The God Machine (2011)
Hate Is Born (2008)
To Kill For Skin (2005)
Sensual Death Imitation (2003)
Nice To Eat You (2001)
Abhorrence Of Cadaveric (2000)
Grindgod (1999)
Free Off Pain /split+Mastic Scum/ (1996)
Split tape /+Disfigured/ (1996)
Grinding (demo) (1994)
Stench Of Rotting Heads (demo) (1993)
Parádní, jedním slovem:o)....
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.